Setkání s literární postavou

11. září 2013 v 15:08 | Till
Prosím, všechno je fikce. Nevolejte na mě policii :)
Postava: Lisbeth Salanderová
Kniha: Trilogie Milénium
Autor: Stieg Larsson
Počet znaků: 1769

Tak dobře, udělal jsem to zase. Cítím se… Jak bych se měl cítit? Přeci to nedělám, abych potom litoval. Těší mě to, jsem potom plný energie. Tak svěží.
Lisbeth Salanderová ze mě nespouští zrak. Pozoruje, jak přemýšlím, snad dokonce tuší o čem. Je to malá mrcha. Jestli z toho vyváznu, tak už se nikdy nebudu spoléhat na počítače. Lidé, jako ona do nich vidí. Nechápu jak. Já jsem přes techniku střevo, ale zase rozumím bolesti.
"Už ti to došlo?" promluví náhle. Černě podbarvená oční víčka, stažené rty, napjaté svaly na krku. Co mi mělo dojít? Že je mstitelka žen? Že si její pomstu zasloužím? Oboje jsem věděl už dávno.
"Asi jo, Sally." Přikročí ke mně. Mohla by si obkročmo sednout na moje kolena a já bych nesvedl nic. S pouty a provazy to umí. Nevím, co to mám okolo krku, nevidím si na něj. A čelo? Přes to mám dozajista omotaný rybářský vlasec. Na doraz, nutno dodat.
"Já bych neřekla." Pomalu si zapálí cigaretu. Jistě, firemní zapalovač Milton Security. Ta holka může mít miliony na kontě, ale pravou zhýralost boháčů v sobě nenajde.
"Nebudu to na tebe hrát," zamrkám na ní, "jsem podělanej až za ušima."
"Ani to bych neřekla." O kus dál leží její batoh. Vezme ho do ruky a něco z něj vytáhne. Je to fotografie. Fotografie mojí sestry a jejího manžela. Vím, co to znamená. Pomstít se dá mnoha způsoby.
"Ano," vydechnu. "Oni jsou poslední, co mi zbyli. Všechno jim o mě prozraď, nebo je rovnou zab. Jedině tak všechny ty kurvy pomstíš. Ano, pocit viny! Nebo víš co? Předej mě policii, ať to utrpení trvá pod mediálním dohledem. Budou mě tam znásilňovat muklové s ajcem, mlátit mě, brát mi věci…"
Zvedne ruku, zarazí proud slov, jenž se řine z mých úst. "Jak by k tomu ti dva přišli?" Opět sáhne do batohu. Svírá jakousi krabičku. Napadají mě scénáře, kdy na krabičce zmáčkne tlačítko a má sestra se švagrem kdesi vyletí do vzduchu, ideálně i s jejich malou dcerkou. Skutečně něco stiskne. Zabzučí to a já se nestačím divit. Obyčejný paralyzér.
"Víš…" pronese pomalu. "Já se ti nepotřebuju pomstít. Tebe je potřeba se zbavit."

Fajn, dostala to ze mě. To povzdechnutí. Ten poklesek. Trochu bych nejspíš litoval…
 

Nezachráníš lidský život... nejde to

17. srpna 2013 v 17:29 | Till |  Té. Tý.
Takže život. Je nad ním přemýšleno, přináší… Co? Pochopení a neustálý koloběh, omyl a konec. Fajn, to je život.
A teď Till a život. Till se mýlí v koloběhu a chápe konec, čili nemůže najít s životem společnou řeč. Till nepochybuje, že se klidně dá žít bez jídla, dokonce i bez vody, protože smrt je toliko jistá i v dostatku, ježto není a nikdy nebude dostatečným. Musel by být Tolték, nebo Jaroslav Dušek, či Teal Scott, aby mohl brát život z té reálné stránky a tak jej pro jistotu bere z té hnusné, čpivé, hnijící části, bere svět tak, jak si jej udělali lidé, ne jak byl lidem předán.
A ti zmínění, totiž Toltékové, Dušek a Scott, ti jsou inspirací pro všechny, kteří chtějí svůj život učinit lepší. Till se o to pokoušel a musí uznat, že ti moudří mají pravdu snad ve všem, jenomže… pochopil, že aby mohl být život člověka lepší, musí se stát lepším i člověk samotný, a to Till nedokáže, byť si to na chvíli naivně myslel.
Když někdo pošle na smrt nevinné zvíře jenom proto, že ho nemůže uživit, jen protože už těch zvířat má zkrátka moc, tak je hnusná kurva, která by stejně nevěděla, co si s lepším životem počít. Nejde o pocit viny, každý, opakuji každý Evropan, neřkuli Američan, či dokonce Asiat, Australan, nebo Afričan, vyjma některých jihoamerických indiánů a jistých konzumem nezasažených civilizací, má na svědomí život tvora, jenž nezemřel pro ukojení hladu, ale protože někde musela vést dálnice, nebo protože bylo potřeba založit ovocný sad, aby mohl pán tvorstva chroustat jablíčka.
Lidé dnes objevují to, co je lepším životem, snaží se žít lépe a daří se jim to. Konečně začínají porážet svou dobu, lidstvo se snaží nalézt harmonii, i když pomalu. Jenomže Till tuto snahu vzdal, neboť nehodlá zapomenout na kosti mrtvol křupající pod jeho alegorickou podrážkou. Till prorokuje, že ozdravování lidského ducha skončí podobně, jako každá jiná spásná myšlenka člověka, vyhodíme ji na smetiště. Škoda, vypadá to hezky, všechna ta pozitivita a pochopení, ale člověk se ztratil jednou a od té doby se bude ztrácet napořád.

Žijte dokud nezemřete, to vám radí Till.

Babičkovcům a dědečkovcům

8. července 2013 v 21:36 | Till |  Té. Tý.
Jistě, každý měl babičku a (ne NEBO, nýbrž A, jako altruismus, jímž neoplývám) dědečka, není-li syndikátem umělého oplodnění, ale to, Satane mě netrestej, snad není důvod, proč je okamžitě cpát do článku o důchodcích. Moje babička jde do… Onehdá, když můj dědeček odcházel do… Moji prarodiče jsou v…
Moji drazí, jeden sem vleze, aby si početl a ono tohle. Dobře, každý nemá invenci, jako Metal Míša, ale to neznamená, že by každý nemohl mít alespoň špetku sebereflexe.
Já uznávám, že výše uvedené řádky nejsou ničím jiným, než výplodem o myšlenkové rovině, která by si zasloužila jedno rychlé spláchnutí do záchoda. Vidíte, reflektovat nedostatky není těžké.

Pro ty, kdož nepochopili můj černý humor vzkazuji, že se o žádný humor nejedná. Ostatním bych popřál pěkný večer a zase někdy nashledanou.
 


Legalizace jako záchrana, nebo přímá cesta do pekel

14. května 2013 v 14:00 |  Té. Tý.
Díky žlutým přátelům z Vietnamu, které omrzelo obchodovat s textilem, seženete "trávu" prakticky na každém rohu. Pěstírny rostou tak rychle, že naše nebohá policie musí místo stíhání vrahů kontrolovat staré domy s podezřelou spotřebou elektřiny. Jímá mě podezření, že těchto starých domů je na naše "orgány" příliš mnoho a jedná se tudíž o předem prohraný boj.
Rád bych se zaměřil na skupinu, o kterou jde především, na spotřebitele. Indikátorem jsou totiž vždy spotřebitelé a tuším, že je na prstech jedné ruky nespočítáte. Zahrneme-li sem ty, kteří si dají jointa jednou za čas, s přáteli, ty kteří si chtěli jen vyzkoušet jaké to je, nebo závislé "huliče" kteří bez marihuany nevydrží ani den, dostaneme jasnou odpověď ; až na pár moralistů zkusili marihuanu všichni.
Vnucuje se otázka, je třeba marihuanu legalizovat, když už ji všichni, tedy až na těch pár moralistů, zkusili? Po chvíli uvažování jsem dospěl k závěru, který je tak trochu spjat se státní ekonomikou.
Možná se mýlím, ale drogy se nedaní, že? Stát ročně dává miliony korun - alespoň to tvrdí - na programy detoxikace pro stovky lidí, což je podle mého velmi ztrátový podnik. Šance na úspěšné vyléčení není velká, mnoho závislých nemá dostatečnou vůli. Legalizací marihuany by následně došlo k jejímu zdanění. Takto získané peníze by mohly být použity na efektivnější podporu narkomanů všeho druhu.
Ideální by samozřejmě bylo, aby tato daň, můžeme jí třeba říkat marihuanová daň, rostla úměrně se spotřebou. Z marihuany by se stal nový artikl obchodního odvětví, který by nepochybně ulehčil naší utrápené ekonomice, Vietnamci by mohli vylézt z těch starých domů s velkou spotřebou elektřiny a obchodovat ve velkém, tak jak jsou zvyklí.
Drogy vždycky vynášely, to je jasné, bez debaty, Afghánistán stojí na nohou jen díky nezralým makovicím. Mnozí jistě budou namítat, že náchylnější budou snáze vystaveni vlivu lehkých drog, v praxi je to však stejné jako s alkoholem. Hranice se opět posunou, za pár let si všichni zvyknou a obchody s narkotiky budou vzkvétat, dokonalá prosperita. Je tu jen jedna maličkost. Po deseti letech dokonalé prosperity přijde krize (jedno jaká, nějaká se vždy najde)
a co naše tou dobou již zkouřené politiky napadne? "Proč nelegalizovat i tvrdé drogy, jednou nás to už zachránilo." Ani nechci pomyslet, jak by naše malá zemička po těchto reformách vypadala. Takže… na straně jedné by legalizace znamenala obrovský přísun financí do státní pokladny, na straně druhé absolutní degeneraci národa. Ať si každý vybere sám. Nemusíte se bát, náš názor nikoho zajímat nebude. Tolik k mé úvaze. A můj názor? Drogy jsou pro ty, kdož si zvolili život bez nich odpudivé. Pro ty, kdož je užívají jsou pouze škodlivé.
Na závěr bych řekl, toto. Nevím takřka nic o užší politice EU, zřejmě jsou všechny výše uvedené úvahy nesmyslné, třeba jsou neproveditelné a možná jsou reálné. Na tom nesejde.

Text je dva roky starý. Odpovědnost za případné připomínky vůči slohu či gramatice přijímám, ale nezajímají mě.

Terapeutický medvídek

1. února 2013 v 18:51 | Till |  Té. Tý.
Chcípni plyšový medvídku, chcípni! Jsi snad lepší jenom proto, že mlčíš? Jsi lepší, protože nežiješ? Nejsi přeci mrtvola (zatím), tak se jako mrtvola nechovej. A nevejrej nebo ti vypářu oči. Já mám přece právo být svině! JÁ POTŘEBUJU BÝT SVINĚ!!!

Já už nikam nejedu!

31. prosince 2012 v 18:12 | Till |  Té. Tý.
Na pustý ostrov bych si sebou vzal jedno balení zubní nitě, propisku, lampičku od nočního stolku, gumičku do vlasů, šroubovák, kalkulačku a sklenici fíků v medu. A potom bych si nadával do blbců, protože nejsem žádný MacGyver.

Kam se poděla má touha psát sofistikované články vážně netuším. Střelte mě nebo vykastrujte, nezáleží mi na tom…

Mein herz brennt

26. prosince 2012 v 14:26 | Till |  K poslechu
Z mrtvých vstalá skladba o dětských nočních můrách, zmaru a šílenství.



Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=-yDwO3fFVko

Dokonalá přezpívaná verze s pianovým doprovodem.



Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=T5FoDLjoxBM

Autopercepce ve třetí osobě

25. prosince 2012 v 21:58 | Till |  Od Tilla pro Tilla
Myslím si, že jeho život nikdy nebyl tak originální, jak si myslel. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem s ním strávil většinu svého volného času. Zaprvé protože si pojem volný čas neodvažuji definovat a zadruhé protože jsem s ním trávil veškerý čas. Množství faktů s ním spojených limituje pouze má rachitická paměť a vágnost některých asociací, jejichž vzniku se s postupem času nedá zabránit.
Popíšu vám toho člověka, ale žádný životopis ode mě nečekejte a zároveň se nespoléhejte na to, že se budu držet nějakého statutu quo.

Till Reilly. Navzdory všem tradicím zvyklostem a pořádkům toto jméno nedostal od rodičů, ale ode mě. - Drobná anotace, Till podle zpěváka Tilla Lindemana a Reilly podle geniální asketické skety Ignácia J. Reillyho. Kauzalita mou osobu pro tuto iniciativu jistě jednou ztrestá, neboť Tillova matka nenávidí němce a německá křestní jména a otec chová zase nějakou zvláštní averzi ke jménům bez významu. Raději by, aby se jeho syn jmenoval Nejezrohlík, neboť z toho podle jeho slov alespoň něco plyne. - Nepovažuji za nutné pět zde ódy na roztomilost jeho dětství, či na zrůdnost jeho finálního zjevu. Elementární zjev je stejně jako konečná metamorfóza věcí náhody a věcí náhody je rovněž vkus pozorovatele, popřípadě hodnotícího. Důležití jsou pouze exaktní informace.
Měřil nějakých 183 centimetrů. Vážil různě, přičemž v konečném stádiu vývoje byla hmotnost 79 zaznamenána jako nejvyšší a hmotnost 69 jako nejnižší. Váhy se však mohou mýlit a moderní stravování napomáhá spíše kolísání. Měl velice mírně kolísavou váhu a mírně řečeno velice kolísavý tlak. Zuby mu narostly křivé. Rovnátka byla nezbytností a ukázala se natolik nenahraditelnými, že se po jejich odstranění zuby zkřivily více než předtím. Ke konci puberty mu začaly padat vlasy a začátkem adultního věku ho začaly trápit hemeroidy. Trápí ho zarůstající nehty na nohou a zbytečně rychle dorůstající nehty na rukou. Podstoupil čtyři testy inteligenčního kvocientu, přičemž mu jedenkrát vyšel výsledek 110 bodů a třikrát výsledek 115 bodů, načež byl ovšem velice zarmoucen pro neschopnost vypočítat z těchto cifer průměr. Jeho kostra se zvláštním způsobem propadá sama do sebe a lékaři ho již nejednou označili za skurilní napodobeninu Gluma (jaká drzost!), přestože naprosto bez debat apeluje na Belu Lugosiho.

Na štědrý den, pokrytectví jen…

25. prosince 2012 v 9:48 | Till |  Té. Tý.
Přijímám fakt, že jsem osoba připomínající degenerovanou opici a vím, že tomu odpovídají mé veškeré etologické návyky. Naučil jsem se přijmout vlastní vinu i selhání. Dokážu se degradovat na úroveň té nejpomalejší spermie z ejakulátu, ale ačkoliv by se to mohlo zdát nemožné, jsou věci, jež v žádném případě nedokážu.
Jednou z těch věcí je příjímání dárků. Neumím přijmout dárek. Ne že bych je neuměl ocenit, ale první věc, kterou ve mně dárek evokuje je otázka materialismu. Poté se vždy dostaví pocit, že jsem byl zainteresován do nějakého pofiderního barterového obchodu. Mám pocit, že na jedné straně je dárek a na druhé má duše. Jako kdybych za každý dárek odevzdal kus své duše.
Je to od Tilla hezké, že? On už je prostě takový. Dar přijme jen od jedné, nebo dvou osob, které jsou mu blízké. Ostatní dárky bere jako zvrhlý pokus o uzurpaci duševních hodnot.

Zavírám oči a otevírám mysl. No hnus!

22. prosince 2012 v 20:17 | Till |  Té. Tý.
Dobrá tedy, zavírám oči a otevírám mysl. Věc kterou vidím mě poněkud děsí. Vím, že to bude znít egocentricky a možná pateticky, ale vidím sebe.
Je to smutné, když se musím na něco takového po zavření očí dívat. Netušil jsem jak moc je ten pohled žalostný. Kolika lidem se ze mě musí dělat zle?
Fyziologicky bráno jsem ve svých zavřených očích jakýmsi amorfním pytlem zpřelámaných kostí, z nichž pomalu vytéká slizký morek. Občas se objeví několik hranatých rysů, ovšem ty jen umocňují dojem, že něco jako já nemělo ve skutečnosti nikdy vzniknout. Ať mi po pohledu na mou skurilní persónu nikdo nevykládá obskurní žvásty typu, " příroda chyby nedělá." Příroda totiž minimálně jednu chybu udělala.
Psychologický profil, to je ovšem skutečná kuriozita. Musím být blázen, chtělo by se říci, leč já jím nemohu být. Blázen jest osoba skutečně povznesená, neboť překročila nutnost poznání. Blázen je diferencován od všednosti i nevšednosti dnešního světa a jediné čím se může sám sobě zprotivit je snaha o integraci se zbytkem světa. Já jsem oproti tomu racionální osoba snažící se stát bláznem. Neumím žít svůj život stejně jako zbytek populace a vytvořil jsem již tolik dříve popsaných skeptických teorií popsaných v dřívějších článcích, že sice nepochybuji o bytí vlastní duše, ale nejsem si jist ontologickým universem. Už jsem se pomalu začal ztrácet ve vlastních relativismech a proto jsem začal pochybovat zkrátka o všem. A víte co? Funguje to. Mám jistotu, že se téměř pořád mílím a zároveň vím, že se na tuto jistotu nemohu spolehnout.
Nakonec moje zavřené oči vidí tmu. Tma je důležitou součástí mé duše. Jsem plný temných zákoutí a jsem si jistý, že právě tam se skryla všechna má zloba, beznaděj a svým způsobem i naděje, že se jednou oprostím od všeho co mě svazuje. Možná je tak dobře, protože vím, že zloba má být sice skryta, ale její přítomnost je nezbytná, beznaděj je reflexí čisté mysli a naděje je jen projevem neschopnosti smíření se s vlastní ubohostí.
Tak něco takového vidím, když zavřu oči a otevřu mysl.

Kam dál