Futurum a sen

9. června 2012 v 0:02 | Till |  Á budoucnost
Nuže, to byl vskutku nepříjemný sen. Probudil jsem se zpocený od hlavy, přes nejrůznější záhyby na těle až po bradavice na chodidlech. Přestože sny jsou něčím, co v mém vesmíru existuje pouze marginálně a nemá v mé paměti dlouhého trvání, tento byl svou nechutnou skutečností zapamatování hodný. Futuristické teze o konci světa jsou dnes v módě. Erudované i neerudované existence dnes a denně přicházejí s novými, vylepšenými, často pouze namátkou vyřčenými, konspiracemi, jejichž účelem je napsání scénáře poslední hry, " Jak lidstvo za sebou zavřelo dveře", jejíž sedmimilionový ansámbl z části nevědomě, z části cíleně, připravoval scénu pro svůj velký odchod. Já jsem ovšem ve svých představách neviděl žádný apokalyptický konec, žádné velké řach, po němž následuje pouze nekonečné ticho. Spatřil jsem následky naší touhy po nekonečné svobodě rozhodování, a zároveň naší neschopnosti smířit se s důsledky tohoto rozhodování a samotou, kteroužto myslím upínání se k prozřetelnosti, vesmírné síle, bohu a podobným, pro slabou mysl spásným věcem. Ve snu ke mně promlouvala futuristická verze mě samého, ve věku pokročilém, která mě nechtěla varovat, zachránit, ani připravit na nevyhnutelné. Ta verze jen chtěla mít jistotu, že někoho bude zajímat její příběh. Horlivějšího posluchače nežli své infantilní Já najít nemohl.
Nepopírám, že jsem byl poněkud zklamán. Rozhodně nebyl takový, jak bych si přál. Vůbec nebyl sečtělý, neboť mezi slovy nechával dlouhé prodlevy, při nichž se prokazatelně snažil hledat zjednodušené ekvivalenty výrazů, jež chtěl původně použít, aby vznikl dojem pompéznosti. Nebyl vysoký jako já, neboť měl výrazně ohnutou páteř a na zádech hrb, připomínající silniční retardér. Zuby měl hnědošedé, prakticky zbavené skloviny a do všech různých směrů pokroucené, přičemž mohl jen taktak zavřít ústa. Přestože jeho téměř holou leb pokrývaly do hněda zbarvené fleky, zbytek vlasů trčících z poza uší měl stále světle hnědou barvu. Vypadal jsem sešle, ovšem takovým zvláštním způsobem, jako by v budoucnu stárnutí nabralo jiný směr. Měl jsem modrozelené, nezakalené oči, daleko svěžejší a zdravější než jaké mám nyní. Mluvil jsem nezastřeným hlasem, nebýt rachitického zjevu, pomyslel bych si, že naslouchám referování třicátníka. Často mě mé futurum nazývalo panem, vždy mi vykalo a, čeho jsem si všiml až později, nikdy se na mě při vypravování nedívalo.
Seděli jsme v jakési kavárně, neurčitého jména i vzezření. Mám-li se rozvzpomenout na interiér, nevybavím si nic, až na umělohmotný stolek a dvojici židlí, na nichž jsme seděli. Během rozhovoru jsme pili kávu, neurčité textury a chuti, přičemž si nevybavuji byť jediné dolití, ačkoliv jsme hovořili dlouho a neustále popíjeli. Obsluha si nás nikterak nevšímala, což je pro mě retrospektivně vážně záhadou, neboť jsme byli jedinými hosty. Bylo zarážející, že jsme měli oba identické ošacení, přičemž šaty mého staršího já vybavuji si jako čistší a glansovnější. Na krku se mu stejně jako mě houpal přívěsek na řetězu z chirurgické oceli, dárek nod naší matky. Antiparoubek, gumová relikvie, mu chyběla.
Dlouze jsem se na něj/sebe díval, chtějíc vypozorovat další odlišnosti, z nichž by se dala vyčíst budoucí léta. Jeho pohled směřoval k pultu s moučníky, načež jsem se lusknutím prsty snažil přivolat obsluhu, chtěje své futurum pohostit. Odpovědí mi bylo mlčení. Pokusil jsem se ještě jednou upozornit za pultem stojící servírku, která se však po probuzení z letargie sebrala a odešla bůhví kam. Schylujícímu se lamentování předešlo mé naproti sedící Já výzvou " ptejte se".
Bezpředmětné mi připadalo usilovné přemýšlení o výběru vhodného tématu, nezajímala mě budoucnost z klasického pohledu ve stylu příčina a následek. Chtěl jsem lépe poznat přítomnost pohledem do budoucna, zvědět zdali nás kauzalita skutečně jednou dožene a pokud ano, nezajímali mě následky, nýbrž příčiny. Obával jsem se však, že by vědění mělo za následek pouze roztrpčenost, způsobenou poznáním vlastní bezvýznamnosti. Navíc jsem si připadal jak Sára Connorová a proto jsem opustil fabulaci filosofických žvástů a položil jsem prostou otázku; Jak se máte?
Pohled, nadšeně očekávající všetečné a poťouchlé dotazy poněkud zjihl, ani ne tak zklamáním, jako spíš tím, že podobnou otázku měl sám od sebe čekat a nečekal. Odpověď byla kladná, poněkud stroze a rustikálně podaná. Poté následovala chvíle ticha, již nemohu nařknout z trapnosti, neboť nebyla vyvolána ostýchavostí.
Přesto jsem ale po několika minutách ticha pocítil potřebu prolomit mezi sebou samým ledy. A jak tedy skončíme?, vyhrkl jsem dříve, nežli jsem si uvědomil, že mě odpověď pranic nezajímá. Na mé budoucí nevábné tváři se objevil potutelný výraz. Budoucí Já se decentně napilo kávy a začalo vyprávět příběh o tom, co považovalo za konec.

Všechno to začalo ještě dávno před tím, než jsme se narodili. Konkrétně v desátém století. Ten letopočet není tak přesný, ale osciluje okolo prvního milénia. Tehdy vznikly první banky, údajně kvůli ochraně a snadnému manipulování s penězi. Typově už tehdy systém odpovídal tomu, co znáte ze své přítomnosti. Za určitý poplatek měl kdokoli vlastnící obnos možnost uložit své peníze do bezpečí banky, a kdykoliv na jakékoliv pobočce je zase vybrat. Tehdy vznik pojem, jež dnes známe jako úrok. Úrok se stal indikátorem hodnoty peněz, peníze se staly všeobecným ekvivalentem, za nějž už tehdy bylo možno, včetně věčného blaha v nebi, koupit takřka vše. Tak vznikly první papírové peníze. Oproti bartru byl fiskální obchod daleko rychlejší a progresivnější. Vždy byl však přítomen jeden zásadní problém, inflace. Co je inflace jistě víte, stejně jako je vám známo, že ve vaší době banky peníze vydělávají půjčkami, z nichž jim odvádíte úroky. Kreditky, výhodné koupě, hypotéky, leasingy a bůhvíco ještě mající za cíl dostat do oběhu co možná největší množství peněz, s cílem co možná největšího zisku, to všechno mělo za následek regresi všeobecného ekvivalentu. Vše bylo nejprve sporadické, ať už inflace, utrácení, propaganda, nebo úrok. Později však nižší vrstvy pocítily katastrofální nedostatek, diferenciace jednotlivých tříd se prohlubovala, a to ne jen v Rusku, ale globálně.
Abych to zkrátil. Peníze nakonec definitivně ztratili svoji hodnotu. Jako příklad poslouží šálek kávy, který máme před sebou. V této časové rovině se cena šálku kávy pohybuje mezi dvaceti až třiceti korunami. V té mojí časové rovině stál šálek kávy těsně před zhroucením měn okolo sta eur, přičemž průměrný plat činil dvě stě eur.
Následkem neúnosné inflace, za přispění krvavých nepokojů, pučů a převratů, bylo definitivní zhroucení systému bank až na jedinou, známé pod názvem FED. Tam, jak vám jistě došlo, bylo v rukou několika mála osob soustředěno veškeré finanční bohatství světa, veškerá aktiva a pasiva na která si jen můžete vzpomenout. Všechny peníze, jejichž prostřednictvím diktátoři vyzbrojovali své armády, byly propůjčeny FEDem a následně neúměrnou výší úrokovány. Abych se posunul dále přes toto chaotické období, prozradím, že konec FEDu přišel s nástupem anti fiskálních korporací, vládnoucích formou teokracie, k níž demoralizované lidstvo jako obratem začalo tíhnout. Pohlaváři FEDu byli stíháni a popravováni společně s každým, kdo odmítal uznat nadcházející normy. Dlouhý hon se však díky moci výše zmíněných funkcionářů, protahoval, až začal hrozit neúspěch a navrácení ke starým "pořádkům". Jediným východiskem bylo navrácení k bartrovému obchodování a novou teokratickou ústavou, přičemž předmětem uctívání se na území Evropy stalo takzvané " Velké lidství", bylo přísně zakázáno jakékoliv nakládání s penězi ať digitálními, nebo papírovými. Prosazením těchto stanov byla mnoho let trvající vláda FEDu potlačena, lidstvo se zdálo být osvobozeno. Alespoň to tak vypadalo...

Poté se moje budoucí Já odmlčelo. Chtěl jsem vědět přesná data, jména, ne proto, abych cokoli měnil, spíš jen ze zvědavosti. Chtěl jsem, aby pokračoval, protože mi sliboval uzavřený konec. Na dotazy mi bylo odpovědí následující; Sám jsem se, jak vidíte, nedožil konce, jak jej chápou lidé ve vaší době. Jména a data jsou nepodstatná, stejně jako způsob konce. Vy a vaši současníci jste si vysnili konec, jež jste nazvali apokalypsou, leč pro mě je skutečný konec vyprchání nadějí, že snad nějaká apokalypsa konečně ukončí ty bolestivé křeče, jimiž lidstvo prochází. Z vašeho pohledu je zbytečné se jakkoli profylakticky připravovat, neboť jsme tímto rozhovorem porušili zákony kauzality a běh dějin jak je znám já se nyní bude nejspíš ubírat zcela jiným směrem. Vás snad nějaká apokalypsa skutečně potká. Být vámi modlil bych se za to. Tím, co jste ode mě slyšel se netrapte, neb jsem pouze snem. Skutečně hrozivé je to, co se děje nyní.

Pak dopil kávu a odešel, nechaje mě samotného sedět uprostřed kavárny. Poslední věc, kterou si vybavuji před tím, než jsem se probudil je učet, jež mi bezhlasně podávala servírka, zcela jiná než ta, která mě odmítla obsloužit. Zaplatil jsem i za své budoucí Já a zbrocen potem jsem se odebral do reality. Po krátkém zamyšlení jsem si s údivem uvědomil, že si pamatuji slovo od slova všechno, co bylo řečeno. Také jsem si uvědomil, že ten příběh zůstal jaksi bez konce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama