Satisfakce smrti

13. června 2012 v 19:53 | Till |  Ze dne na...
Prasknuvší žilka, promlouvajíc k mým smyslům formou těkavé bolesti, je zřejmě poslední věc, o které mohu s jistotou říci, že pohne mou strnulostí. Posuzuji svůj obličej, jak se tak při přerušovaném souznění konečků prstů a klapek na klávesnici letmo dívám do zrcadla, vida, že nos svou velikostí volá po pozornosti zahanben nachem, jenž se rozlil pod očima a jenž jediný, snad kromě očí má nějakou barvu, opomenu-li rty. Celá ta scenérie se jeví jako fraška; plastový teropodní dinosaurus výhružně cenící bílou barvou vyznačené ruby, jako by se smál. Čemu nevím přesně, ale mám několik hypotéz. Zaprvé, si svým dočervena zbarveným zrakem stačil všimnout toho textu " okay", jemuž sám nerozumím. Zadruhé, je spokojen se svou pozicí, jež mu slibuje pohled na vše, co se v místnosti děje. Jeho zraku neunikne nic ne jen pro to, že je jeho pozice geniální, ale především proto, že nikdo od plastového dinosaura nečeká názor na to, co uvidí, a pak prý, že věřím, že život se skrývá ve všech věcích. Možná jsem jen příliš zapomětlivý, leč nezáleží na příčině, nebo formě, ve které se nedostatek rozumu a profylaxe projeví. Důležité je, že dinosaurus vidí všechno, co má zůstat zrakům nepovolaných skryto. On ví, stejně jakož i oko jehly, jež není pouze nástrojem na šití, ale i názvem bestselleru Kena Foletta, jehož většina lidí zná díky Pilířům Země, kteréžto pokládám za neobvykle těžkopádné čtení, i když Meditace o první filosofii také není zrovna med a uvádí mě do stavů, při nichž si připadám hloupý a bezcenný. Snad až se má drahá třída vrátí ze země odkud pochází Samnité, a až uvidím svoje přátelé z autobusového nádrží, budu předstírat, že jsou mi ideje těchto meditací vlastní a to tak, že je budu aplikovat ve víře, že nikdo není tak znalý, aby mi mohl vyčíst nepřesnost interpretace a komplementace v dnešním měřítku, neboť středověké a nynější vnímání jsoucna se diametrálně liší, už tím, že dnešní člověk má nepřeberné množství informací, ale žádnou invenci při fabulaci abstraktních myšlenek, jakožto i těch, jež přímo odporují nynějším standardům chápání. Dnešní člověk zkrátka příliš zpohodlněl ve svých faktech a je jimi nyní spoután, protože zde není již místa pro originalitu, jakož i samostatné myšlení, přičemž je dle mého soudu chybou i to, že originalita je nyní brána jako indikátor myslí, jež jako jediné jsou schopny abstraktního myšlení, čímž je ovšem samotná idea originality zahubena a pohřbena hluboko pod módní demagogií, jež se za originalitu vydává. Jaká smůla, že ta pravá, ničím nezkalená originalita dnes vězí ve společností překonaném kýči, jenž reprezentuje například vše pozorující dinosaurus, hledící na mě s posměchem ve tváři z vitríny. A i nyní, v době kdy jsou mé základy už poněkolikáté otřeseny pofiderním pnutím, způsobeným nežádoucími hormony se nedokážu oprostit od dogmat, jimiž mě společnost vychovala a které jsem chtě nechtě zařadil mezi činitele, kteří posouvají můj život po křivce oscilující mezi mým psychickým peklem a psychickým přežíváním, neúprosně k tomu, co mi zvěstovalo mé narození, k smrti. Ze smrti mám strach, neboť nevím, co ve své podstatě obnáší, přičemž sice chápu pro mě nyní poněkud povrchní tezi hovořící o bolestech bližních, kteří měli z bůhví jakého důvodu mou zanedbatelnost zádi. Pevně věřím, že strach ze smrti spočívá pouze ve velikém neznámu, které pro všechno myslící přináší, že je to něco co ukončí bolest a nikoli přeruší radovánky života. Na druhou stranu, pokud je to skutečně tak, měli by všechny živé bytosti proklínat spíše své narození nežli svou, ať budoucí, nadcházející, nebo současnou smrt. Pohledem již živého a ještě ne mrtvého, čili žijícího, soudím, že smrt je jistou satisfakcí narození, čímž nehodlám bagatelizovat zázrak zrození, ačkoli se při tomto pohledu může zdát, že zrození je pouhá chyba, jejímž následkem je smrtelnost věcí. Tuto premisu předkládám na základě toho, že živá i neživá hmota jsou tvořeny kvarky, jež prokazatelně nežijí. V oblasti chemie a metafyziky jsem analfabetikem majícím jen matné potuchy o běhu posloupností na atomové úrovni, leč jakožto laik předpokládám, že živé mohlo z neživého vzniknout pouze působením jistých, dost možná nežádoucích, disonancí. Bytí se mi tudíž jeví jako cosi pochybného, co se ve své nabubřelosti snaží vyhlížet jako směrodatné cosi, kvůli čemuž se otáčí vesmír. Nikoho nenutím, aby s blábolením, jež zde možná vyhlíží sofistikovaně, souhlasil, neboť ani já sám, píšící tyto řádky nejsem zcela přesvědčen o jejich smysluplnosti a rovněž idea bezúčelnosti života vlastního jakož i všeobecného mě neuvádí v kdovíjaké nadšení. Jistě však je, že chybná rozhodnutí, která učiníme se zdají bezvýznamná, uvážíme-li, že samotné naše zrození je chybou v systému anorganiky. Dinosaurus se mi směje možná právě proto, že je plastový a tudíž dokonalý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama