Červenec 2012

Člověk moudrý naopak

30. července 2012 v 23:58 | Till |  Té. Tý.
Spáchal jsem jednou hloupost a dva téměř zločiny. Prvotní hloupostí bylo, že jsem ten článek s pofiderním nadpisem četl. Prvním zločinem bylo, že jsem si na tom pomýlení názorově zasedl. Druhým zločinem je obžaloba, kterou nyní píši. Je to ode mě sprosté, neetické, nemorální, příčí se to zásadám slušného chování a je to absolutně zbytečné. Dělá se mi ze sebe zle. S trochou sugesce a snahy bych se mohl ostentativně pozvracet, čímž bych dal zhnusení nad sebou samým dostatečně najevo.
Premisa, jenž mě do tohoto nepříjemného psychického stavu dostala, hlásala že "každý je geniální." Mělo zůstat u nadpisu. Takové vyloženě optimistické prohlášení se ještě jakž takž snese. Následující věty referující o genialitě prasat hledajících lanýže (dalo by se s trochou nadhledu uznat), o jejich schopnosti "hodit se do klidu," o tom, "že všichni nejsme geniusové," o veverkách neschopných řídit letadlo a slonech nechápajících násobilku.
Hledal jsem, opravdu jsem hledal nějakou byť sebemenší stopu recese. Nic. Tohle bylo míněno vážně a ano, zasloužím si být natáhnut na skřipec za vlastní krátkozrakost a zabedněnost. Mohla to být nějaká maličká dívenka, nebo malý klučík, jehož světonázor se teprve formuje a já rozhodně nemám právo do tohoto vývoje jakkoli zasahovat. Nezanechal jsem proto dotyčnému žádný důkaz opovržení nebo zloby a pouze sám pro sebe si pod text umisťuji platné znění definice geniality. Snad mě to uchrání před opětovnou povýšeností, které jsem dopustil na jiných, neboť jsem zjistil, že do vzorce geniality rozhodně nezapadám.



Genialita
Je to tak mimořádná míra určitého talentu, že vysoce převyšuje všechny ostatní a vede k vytvoření mimořádných výkonů. Z psychologického hlediska se jedná o třetí stupeň rozvinutí schopností, jehož biologickým základem je vloha.


Valdemar Rajský - druhá část

29. července 2012 v 23:49 | Till |  Próza
Uvědomělá schizofrenie
- Slavný citát " není umění naučit se mluvit nýbrž naučit se mlčet," ztrácí u nevidomého na svém lesku. Nejsem nevidomý, ale moc toho také nenamluvím. Nejsem proto lepší, neboť jsem neprojevil iniciativu a ani myšlenka není moje. Mohu se snažit o co možná nejhojnější komunikaci, aby pak bylo mé, jak oba víme přirozené mlčení, korunováno vyšším smyslem. Bude to působit sofistikovaně, dodá mi to na vážnosti. Už žádné posmívání! -
- To bys nesměl mít holé temeno, nesměl bys tu kulatou hlavu, jež víc než cokoliv jiného připomíná květák. Co ten tvůj nesouměrný krk absolutně se nehodící ke zbytku rosolovitého a všude překážejícího těla. Odporná mutace, globulární torzo a fibrilární krk. To všechno je korunováno oním tabuizovaným tématem, o němž tak nerad hovoříš. Ty malíčky tě, nás, dříve velice znepokojovaly, dnes se za ně již jen hluboce stydíš. Tedy stydíme. Už žádné posmívání? Navodit dojem sofistikovaného mlčení není nic, co by donutilo tvé okolí přestat s posměšky a invektivami. Lišíš se od nich v tolika ohledech. Jak myslíš že dopadne tvá kampaň, jak ji jen nazvat? Kampaň ostentativního mlčení v interakci s ostentativním žvaněním, co ty/já na to? - Já si uvědomuji vše jmenované, ty sebeznalý líný pokrytče. Nechceš nic změnit, nechceš si přiznat, že je něco v nepořádku. Snažíš se fundamentalisticky lpět na starých hodnotách, na hodnotách, jenž způsobují tuto nepřeklenutelnou stratifikaci myslí koexistujících v jedné lebeční dutině. Stačila by jen malá špetka invence a mohl z nás být úplně jiný člověk. Mohli jsme se věnovat umění, copak neexistují neforemní, zato však uznávaní umělci? Co dokážeme teď, za podmínek nastolených tvým monopolem, tou tvojí všivou hegemonií v tom našem všivém mozku. Mohl jsem nořit prsty do barev, namísto toho ničím motykou ty nádherně poetické půdní agregáty. -
- Nebuď směšný. Tvorba v dnešní době neznamená vůbec nic. Originalita je prázdný pojem používaný snílky, jejichž vznosné ideje jsou většinou pouze novější, notně denaturovanou, interpretací myšlenek, jejichž největší kouzlo spočívá v tom, že jich prozatím nebylo použito ke komerčním, ziskuchtivým účelům. Svět je přeplněný autorskými právy, jimž se však neřekne v dnešní době anglicismů jinak než copyright. Jestlipak víš, miláčku, že copyright se vztahuje pouze na věci hmotné, tedy konkrétní díla a nikoli na myšlenku, čili na podstatu vzniku té či oné přínosné univerzálie. Pro mě, nás i ty ostatní dnes již ztrácí jakýkoliv projekt na významu okamžitě po své realizaci. Neplatí to o uživatelích či spotřebitelích, ale ty jakožto autor jsi o cennou myšlenku přišel ve chvíli, kdy se realizovala a stala se hmotným statkem, neboť jsi znemožnil její kolektivní vnímání, jakožto součásti univerza všech kteří měli možnost přijít se stejným nápadem. To je samo o sobě sobecké a to ani nezmiňuji zhrzenost předešlých generací, jejichž osobní morálka takovému jednání zabránila. Je ukradena další možnost, která zde byla pro všechny a já se ptám, je ta dočasná peněžní kompenzace dostatečná? Snaha o rychlý vývoj, o progresivní tvorbu o posunutí hranic, to vše má jediné vyústění; během pouti životem neustále zrychlujeme, ale čím rychleji po té cestě jdeme, tím dřív dorazíme do cíle, avšak za cílem není další cesta. -
- Cos tím chtěl dokázat. Absurdnost umění, žití, nebo snad bytí? Snažíš se ospravedlnit? Řekni, protože já upřímně chápu jen pramálo z toho co jsi chtěl říct. -
- Ospravedlnit? Nemám za co. Já jsem ta a ty jsi já. Nejsem přiblblá opozice, která odpovídá zpravidla záporně. Jsem přirozené vyústění tvých myšlenkových pochodů, umožňuji selekci myšlenek, jež jednou převedeme do praxe. Nejsem schopen vymyslet nic, co by nemohlo vzejít z tvé autodedukce. Potřebuješ mě k tomu, aby sis uvědomil čeho jsi schopen, potažmo že jsi alespoň něčeho schopen. -
- Ano, stejně jako já jsem ten kdo by tě měl usměrňovat ve verbální realizaci radikálních premis. -
- Amen, nepůjdeme na záchod? -
- Jdeme. -

Nedostatek
Chci-li, pak malá numera. Málo nul na neexistujícím kontě. Málo odchozených hodin v obecné, málo pozornosti na oněch hodinách. Nízké číslo určující výši inteligenčního kvocientu, pramalý zájem o jeho zjištění. Zajímavý, leč málo hodnotný dárek, onehdy k patnáctým narozeninám; mentální retardace, ale jen lehká. Archaické výrazy idiocie, debilita a imbecilita se v dnešní již nepoužívají, avšak páni doktoři udělali u oslavence výjimku. Ta dobročinnost se setkala s nedostatkem pochopení. Zahradníků je nedostatek, proto mě vzali. Valdemar Rajský, IQ 69, lehce debilní.

Odporná puberta
Gracilního vzdělání se mu dostalo v ústavu Zahrada Lech, avšak to, co bylo napsáno na propagačním domácky vyrobeném letáčku, " Charvát Lech nebyl Čech", uvízlo mu v hlavě natrvalo. Ústav byl vůbec protknut podivnými hesly a relikviemi jejichž poselstvím byl užší dotyk s historií. Hlava císaře Augusta slepená z novin, malůvka nadané Elli Kolnerové, vyobrazující Fridricha Barbarosu ustupující před italskou domobranou, která ho přiměla k experimentování s vodovkami a temperami. Už zase ta třetí osoba...
Celé dny jsem trávil doma s matkou. Jednalo se o tiché soužití matky se synem, přičemž jediný kdo čas od času vyrušil náš poustevnický život byla Klaudie. Matka její návštěvy radostně vítá, leč pro mě byla její přítomnost přinejmenším iritující. Neustálé snahy připomenout mi tou dobou již definitivně zapomenutého, mrtvého otce mi působily rozčarování. Lítost nevzbudily, jen rozčarování. Klaudie mi spílala do netečnosti a lhostejnosti, nikoli neoprávněně, neboť bych si nebýt jí na otce jedinkrát nevzpomněl.
Na tvářích se mi objevilo nepočítaně uhrů, jejichž reliéf vytvářel na čele dojem vzdouvajícího se pohoří. Zarážejícím faktem byla absence jiných, hormony vyvolaných změn. Pramalá mutace hlasu, žádná srst, žádný sestup.
V porovnání s vrstevníky nebylo pochyb o neustále prohlubující se diferenciaci. Nechápal jsem ten znenadání objevivší se zájem o opačné pohlaví hraničící s hysterií. Nikdy mi nebylo jasné proč věčný hon za reprodukcí, jímž jsou dle mého zcela zbytečně stiženi lidé příliš mladí, odsouvá veškeré existenční problémy na druhou kolej, popřípadě se korunuje na prioritní aspekt existencialismu. Nikdy jsem nepochopil tu nemoc, spíše pandemii, která napadne chudáka stejně jako krále, vraha i kněze. Proto jsem už tehdy rozhodl založit odbor za negaci nadměrných projevů promiskuity, přičemž sekundárním konceptem bylo kompletní znezákonění felace. Jak jsem se já, testosteronem nepolíbení jedinec dostal k potřebným informacím? Základní propedeutikou mě provedla matka, zbytek jsem vyčetl z knih. Celá koncepce odboru byla hotová do dvou let, leč díky několika nepřekonatelným potížím nikdy nedošlo ke konečné komplementaci. Na území našeho nejmenovaného státu je sice omezování vzniku odborů výslovně zakázáno, k jejich vzniku je třeba uměle vytvořené právnické osoby, která předkládá návrh Ministerstvu vnitra, přičemž nesmí být odmítnuta. Cesta k otevření odboru by byla otevřená pouze za předpokladu, že bych se já, jediný člen odboru stal onou právnickou osobou což je vzhledem k výši inteligenčního kvocientu nemožné.
Křížová výprava proti přespříliš lascivnímu světu mi sebrala dva roky života, během nichž jsem se mimo jiné snažil o získání nějakého pracovního uplatnění. Ani jedna ze snah se nesetkala s valným úspěchem. Nebyl jsem přijat jako vykladač zboží, jako pomocná síla v městské knihovně, nesvěřili mi místo skladníka ani doplňovače. Řeknu-li Oni, myslím tím všechny, kdož odmítli mladého, pofiderně vyhlížejícího hocha s potvrzenou demencí.
Další rok jsem strávil přisátý na matčině tepně, přičemž jsem si pozvolna začínal uvědomovat urgentnost finanční tísně do které nás uvrhla matčina záliba v nakupování bot a moje obžerství. Bylo nutné se nějak prosadit, ale kdo v dnešní době konsolidované vlády nadprůměrných mozků zaměstná dementního, sotvaže zletilého občana? Záchrana nakonec přišla nečekaně a od osoby jejíž pomoc by se dala symbolicky přirovnat dvousečnému meči... ¨


Odbor zastupující zájmy jediného člena má pouze symbolickou hodnotu. Je-li tento člen navíc jistým, a to tím vaším, způsobem indisponován, působí navíc celá záležitost recesivním dojmem. Recese je v tomto směru nepřípustná. - Zdůvodnění zamítnutí žádosti o vytvoření odboru.

Abyssphere - О ней

27. července 2012 v 21:13 K poslechu
Tuhle věc považuji za objev večera, ne-li týdne. Ruský symfonický metal no to mě podrž.




Four Seasons ~ Vivaldi

25. července 2012 v 17:23 K poslechu

Aby se našinec nenechal zmást, ta hudba je ve skutečnosti neskutečně depresivní. Je depresivní, že žil někdo kdo byl schopný poskládat absolutně sonantní kus. Je depresivní, že je tolik nadaných houslistů. Je k nasrání, že mezi ně nepatřím.




Rammstein - Seemann

24. července 2012 v 21:22 K poslechu
I tvrdá a nelibozvučná němčina může znít křehce a procítěně.





Měsíc v mé hlavě i mimo ní

24. července 2012 v 20:56 | Till |  Té. Tý.
Měsíc, jediná známá, přirozená družice Země. V latině jakož i ve slovanštině označován poeticky lunou, jejímž symbolem je srpek. Vzdálenost Měsíce od Země je přibližně tři sta osmdesát čtyři tisíc čtyři sta tři kilometrů. První lunárka, která zbrázdila měsíční povrch, patřila Neilu Amstrongovi, což je ten pán z televize, jenž má na svědomí nejodrbanější a nejkontroverznější větu, která kdy byla vyřčena v souvislosti s dobýváním vesmíru. Tolik wikipedie, učebnice národa, která je věrohodná asi jako kurtizánino prohlášení o mravní bezúhonnosti.


Měsíc za úplňku má na svědomí psí vytí, přílivy a odlivy, sebevraždy a rituální zranění (statisticky neprokázáno, ale já vím své) a v neposlední řadě způsobuje u přecitlivělých lidí, jako například u mě, migrénu. Je krásný, to ano, leč jeho záře je pro člověka s prudkou bolestí hlavy přinejmenším otravná. O úplňku se prý projevuje u jistých pofiderních existencí lykantropie, podle mě způsobená především spánkovým deficitem a naprostou debilitou populárních japonských pohádek běžících v animáčku. O úplňku mají kouzla největší sílu a je to vhodná doba pro přípravu lektvarů. Faktem je, že káva uvařená za bezesné úplňkové noci chutná opravdu skvěle.


Lykantropové, dříve obávané nestvůry, lidovou slovesností vytvořené alegorie na bipolární afektovou poruchu, schizofrenii a jiné pro tehdejší lid nepochopitelné disonance, dnes oblíbení interpreti literárního a filmového fantasybraku. To vše vzniknuvší v asociaci s vrozeným strachem člověka k vlkovi a nočnímu životu. Snad žádná bájná bytost není s měsícem spjata tak, jako vlkodlak, lykantrop, nebo také vlčí člověk.


Aztékové, Mayové, Naskové, ale i nám bližší keltské, germánské a slovanské civilizace měsíc uctívali jako jedno z nejvyšších božstev. Stejně tak Římané a Řekové, o jejichž religiózní vytříbenosti nemůže být pochyb.
První jmenovaní byli ve způsobu a interpretaci svého náboženského způsobu velmi radikální. Uklidňujícímu svitu měsíce vzdávali hold vyřezáváním srdcí. Nepřátel v době války, poddaných v době míru… Až by se chtělo škodolibě říci, že uctívané entitě se způsob vzdávání poct nezamlouval, pročež je Siudad de Méxiko plné mrakodrapů a nikoliv pyramid. Evropští barbaři naopak uctívali měsíc půvabným, nekonfliktním způsobem. Keltové nevím jak vtyčili mnoho solitérů, Germáni vytesali mnoho překrásných model v hlubokých lesích a Slované tyto roztomilé zvyky bezezbytku přebírali. Antické pojetí bylo naopak v podstatě jakousi personifikací a to v obou případech ženskou. V řečtině Seléné, v latině klasicky Luna.

Subjektivní pohled na ten kulatý nesmysl, kterému pramálo rozumím. To, že je polovina informací blábol vím, leč moje babička je přesvědčená, že naše vlast není plná na fermentovaných nápojích závislých opičáků a jejich manželek, pročež myslím, že drobná mystifikace není ve srovnání s její naivitou zhola nic.


Zaklínač v mytologii

24. července 2012 v 18:15 | Till |  Od Tilla pro Tilla
V dávných časech, dlouho před tím než muži v rolácích vyhnali ze severních lesů staré bohy, před tím než byl Karel Veliký prohlášen císařem, před tím než rytíři v nablýskaných zbrojích zabili posledního draka, chodívali po zemích, jimž vládli náčelníci archaických slovanských kmenů, zaklínači, jenž mantichory, vodníky a bubáky hubili. Po krajích cestovali, od města k městu se vláčeli, aby nezáctva rozličná zhubili a tím na živobytí si vydělali. K tomu všelijaké lektvary a čáry jim dopomáhali. Každý z nich, kdož pocítil sil úbytek, pojal do učení z pravidla osiřelého chlapce, jehož rodina byla strašlivou smrtí vyhubena. Jen takový se onehdá zaklínačem státi mohl. Teprve až kněží nesoucí na ústech slovo Boží vyhnali čarodějníky pryč, na východ, neb bohabojní občané hradišť si již nepřáli přítomnost jejich vydržovati.

Tak nějak zřejmě bylo v raném středověku nahlíženo na vědmáky, čili zaklínače.
Skutečně slavnými se stali poté, co jistý velice talentovaný spisovatel převzal a poněkud poupravil zaklínačský statut, čímž vznikla série povídek o zaklínači Geraltovi z Rivie. Následoval pětidílný román, z něhož se široká veřejnost s prominutím posadila na zadek a legenda byla na světě. Díky pane Sapkowski. Pak následovala hra, potom další a to už se nám ten nádherný fiktivní svět začal jaksi zamotávat. Otázka vkusu a ceny. Pro mě je ta hra příliš drahá a proto vařím z vody (jsem připraven na svou potupu).
Geralt, Eskel, Berengar, Vesemir, Coen, ti všichni jsou moderní a poněkud přikrášlenou interpretací reálného slovanského šamana chodícího ode vsi ke vsi a řešícího potíže pověrčivých domorodců, ochotných za služby zaplatit. Tehdy sice neměli stříbrné meče, ani zmutovaný organismus, ale byli tady, byli.

Baxter zemřel za úplňku

24. července 2012 v 9:59 | Till |  Té. Tý.
Baxter přerušil nesourodou kakofonii, kterou jako každý měsíc doprovázel nadcházející úplněk. V bledém měsíčním světle se mihl stín čehosi, s čím se Baxter potýkal měsíc co měsíc.
Vynořilo se to zpoza domu souseda Richmonda. Dvanáct stop vysoká kreatura pomalu kráčela směrem k Baxterovi, přičemž vydávala tiché, zato však hluboké vrčení. Kančí hlava se zahnutými kly se nakláněla ze strany na stranu na neobyčejně silném, krátkém krku. Masivní, sud připomínající trup byl hustě porostlý chlupy s výjimkou podpaží. Nohy, bezmála lidské, měla nestvůra zakončené třemi ještěřími prsty. V jedné z předních tlap držela zkrvavenou kabelku. Na levé straně zad prosvítal pod chlupy obraz měsíce.
Baxter nejprve zalezl do boudy, jak měl za takovýchto setkání ve zvyku, ovšem poté co ucítil pach krve z kabelky, která patřila mezi nejoblíbenější z kabelek jeho paničky Elleonor Brickmarthové, se odhodlal k nevrlému zavrčení.
Netvor se zastavil a počal si psa prohlížet černýma prasečíma očkama. Vydal chrčivobublavý zvuk, přičemž spustili štěkot i ostatní psi z okolí, upustil zakrvavenou kabelku na zem a vystartoval proti psu, který se nyní připoután na řetězu uchýlil na jediné možné místo, jež mohlo poskytnout trochu bezpečí, tedy do boudy.
Netvor byl nesmírně rychlý. Popadnuv psa za zadní končetiny mocnými čelistmi a drže ho neméně mocnými spáry, vyrval netvor psa z lůna boudy. Hlasité křupnutí, přidušené zavytí, mlaskavé chrochtání. Netvor trhal Baxterovi nohy nevídaně ostrými kly, přičemž se neustále blížil k pánvi. Trvalo to jen krátký okamžik, než Baxter na následky šoku, bolesti a ztráty krve zemřel, netvor ho však požíral od nohou, směrem k pasu stále dál. Teprve poté, co pazourou vydlabal dutinu břišní a spořádal játra, plíce, srdce a značnou část střev, z nichž se ani neobtěžoval odstranit obsah, pohodil zkrvavené torzo Baxtera, jenž byl stále přivázán obojkem k boudě.
Poté vzal netvor opodál ležící kabelku a zmizel za svitu úplňku. Mezi místními se mu říká již odnepaměti Posel měsíce. Jest o něm rovněž známo, že nemá v oblibě psy, alespoň jako společníky.