Září 2012

Až na konec

30. září 2012 v 22:14 | Till |  Alenka z říše divů
Alenka sní sen o cestě, jež jí není neznámá.

Snad kilometr dlouhá, stromy lemovaná silnice po stranách pokrytá štěrkem, jež je pro dívku v botách s měkkou podrážkou nepříjemným důkazem pracovitosti pracovníků silničních služeb. Nejisté roční období. Snad podzim nebo jen teplá zima. Ale proč je za alejí stromů na poli plně vzrostlé obilí? Proč jsou na větvích plody zralé k utrhnutí nespáleny námrazou, jež se ve stříbřitém lesku zmocnila větví, proč padají první rudé listy? Alenka nechává svá "proč" nezodpovězená, musí jít dál. V uších střídavě slyší bzukot hmyzu a hvizd ledového vichru. Jednou krutý mráz, podruhé nemilosrdné slunce ji bolestivě spálí bledou tvář, pro níž byli slunce a mráz jen pojmy, jejichž působnost jen málokdy pronikla skrze žaluzie. Její kroky jsou lehké jako nikdy, žel jak se síla vlila do Alenčiných nohou, prodloužila se tím její cesta. Mírná beznaděj? Ano. Postupuje po silnici. Míjejí ji kabriolety boháčů plné polonahých lidí, kamiony se štěrkem i traktory se sněžnými pluhy, jež chvílemi odklízejí čerstvě padlý sníh a chvílemi nahnilé ovoce ze silnice. Všichni na Alenku troubí, neboť jde po pravé straně vozovky. Ráda by přešla nalevo, ale levá strana je snad míle daleko a auta nepřestávají jezdit, hrnout sníh, troubit. Je přitom takové ticho. Žádný zvuk motoru, pak zatroubení a zase ticho. Alenka klade nohu před nohu. Míjena vozidly míjí jeden strom za druhým, jednou holý, pak v květu, pak holý strom v květu, pořád dokola a dohromady. Štěrk drásá její chodidla, přestože jsou obuta. Stoupání, přestože cesta se zdála být rovná. Alenka se neodvažuje upřít zrak k cíli ve strachu z nepřekonané vzdálenosti. Co je vlastně jejím cílem? Dojde někdy na konec, nebo se bude v mukách plahočit na věky. Není si jistá, zdali vůbec nějaká muka prožívá, ale ta nejistota ji ničí. Alenka se zastavuje. Nesnese již dál pohled na silnici pokrytou štěrkem, nesnese ani pohled na ty, kteří bezuzdně projíždějí a bezdůvodně troubí. Má nutkání otočit se, ale cítí, že by to neměla dělat. Má strach jít kupředu a přitom si je jistá, že nesmí zůstat stát. Co teď? Chce jít zpět, ale musela by se otočit. Nutkání je neustále silnější. Pomalu vítězí nad Alenčiným rozumem. Zavírá oči. Opatrně se otáčí. Rychle dýchá a její srdce bije zběsilým tempem. Když si je jistá, že se její tělo obrátilo o sto osmdesát stupňů, otevře oči. Vykřikne. Cesta za ní zmizela, všechno za ní zmizelo. Už nebylo nic čím dříve prošla. To nic Alenka nedokáže popsat. Nemůže to být něco, ale na nic to je příliš reálné. Je nic realita? Alenka nemá tušení. Ví jen, že vrátit se nemůže. Musí kupředu, což se nyní už nejeví jako takový problém a co víc, rozhodne si nejprve prohlédnout cíl. Otáčí se, snaží se pohlédnout do dálky. Stíní si rukou oči proti větru, sněhu, slunci, dešti a krupobití, přesto nedohlédne dále než na pár metrů. Pokračuje dál. Deset kroků, pak dvacet, třicet a potom tma. Byla nejprve absolutní, ale později se změnila na běžnou temnotu noci osvícenou měsícem a hvězdami. Obloha je plná hvězd. Stromy podél cesty, najednou všechny holé, nesou na větvích různé noční dravce. Žádné troubení, žádná auta. Levá strana silnice je najednou na dosah ruky. Už ale není důvod proč na ní přejít. Alenka se letmo otočí. Cesta je za ní. Sice se ztrácí v nedohlednu, ale je tam. Alenka už netouží vrátit se odkud přišla. Několik kroků před ní ústí k silnici zanedbaná cesta. Sama silnice ve svitu měsíce odhalí své další směřování. Ztrácí se v nekonečné poušti. Nemá konec. Alenka sejde ze silnice na cestu. Zaslechne cvrčka. Musí být daleko a je jen jeden. Alenka jde po cestě. Cítí se bezpečně. Za zatáčkou se začne rýsovat zeď o něco vyšší než je Alenka, rozdělená sice zašlými, ale ozdobně vyhlížejícími sloupy. Cvrkání zesílilo. Cesta se stočila okolo zdi. Na jejím konci se tyčila brána ze špičatých železných prutů. Chyběla klika. Byla nahrazena nevzhledně vyhlížejícím kusem gumy. Cvrkání opět nabralo na intenzitě. Alenka uchopí improvizovanou kliku a otevírá. Šlo to snadno. První věc, kterou uviděla byla dřevěná lavička uvázaná řetězem k nádherné bříze. O kus dále byla další bříza a za ní polorozpadlá budova bez oken, na jejíchž dveřích visel tlustý řetěz. Za budovou je zeď, stejná jako zepředu. Napravo i nalevo od Alenky lavičky, břízy a budovy se až ke zmíněné zdi rozprostírají hroby. K Alenčinu překvapení na každém hrobě hoří jedna svíčka, přestože předtím nezaregistrovala jiné světlo než měsíční. Cvrček nyní cvrká někde blízko, možná jen několik metrů od Alenky. Hřbitov při svitu svíček je nádherný. Stíny mihotajících se plamínků tančí na hrobkách mrtvých a Alenka po dlouhé době pociťuje pocit štěstí a klidu. Ráda by, aby byl tento okamžik uchován navěky, leč chápe, že je její přání nesplnitelné. Usedá na lavičku, opírá hlavu o kmen břízy a poslouchá cvrčka, jehož cvrkání zní Alence jako milovaná hudba. Pojď za mnou, říká ta hudba, jež už snad ani není cvrkáním cvrčka. Alenka se zvedá z lavičky a jde za hlasem. Jde k rohu hřbitovní zdi, kde se nachází otevřený hrob s malým černým náhrobkem, na němž se stříbřitě třpytí epitaf.

Duši, tělo pozbyla
toho není zbytí
život svůj hanobila
snad neměla žíti.

Na náhrobku sedí cvrček. Jeho zpěv hovoří o konci cesty, jež podle epitafu neměla ani začít. V jámě je otevřená rakev. Víko je opřené o hřbitovní zeď. Neboj se, říká cvrčkův zpěv. Alenka se nebojí, poprvé v životě ví co má dělat. Svléká si šaty. Opatrně leze do rakve. Hedvábí, jímž je rakev vystlána sametově hladí po kůži. Hledí otevřenou jámou na oblohu. Měsíc je přesně nad ní. Alenka se usmívá. Usmívá se snad po letech. Náhle je měsíc pryč, víko pomalu se spouštějící dolů ho zakrylo. Ještě před tím než víko dosedlo na rakev, Alenka uslyšela cvrčkův zpěv. Říkal, že je všechno v pořádku. Navzdory všemu co kdy prožila, se rozhodla, že bude cvrčkovi věřit. Když víko dolehlo, Alenka zavřela oči.


Kresli

30. září 2012 v 21:11 | Till |  Alenka z říše divů
Alenka si prohlíží ozdobnou rytinu v ebenovém dřevě. Stojí na něm; I génius má své hranice, kdežto hloupost
je nekonečná. Podepsán Jonathan Swift. Kývá hlavou ze strany na stranu, v obličeji má nepřítomný výraz.
Jednou rukou se drží za kyčel, druhou, se zápěstím stočeným do nepřirozeného úhlu, kýve sem a tam, přesně
jako staré hodiny na zdi.
Roztomilá jako dítě, pomyslel si. Alenka mu vůbec nevěnovala pozornost. Už čtvrt hodiny jen stála a civěla na
ozdobnou rytinu. Adolescent se zájmem dítěte, v dnešní době něco nevídaného. Opravdu pozoruhodné.
- Civí se na mě dobře?- Alenka nespouští oči z rytiny.
- Líbí se ti ta rytina?- Nespouští oči z Alenky.
- Vizuál je dobrý.-
- A ten citát?-
- Swift musel být idiot.- Alenka pomalu odtrhává oči od rytiny a otáčí se. Nepřítomný výraz nahrazuje výraz frivolní.
- Určitě mi to vysvětlíš.- Nespouští oči z Alenky.
- Jen ten kdo na vlnách vlastní hlouposti doplul dosti daleko má možnost spatřit, že hloupost je nekonečná.- Alenčin
výraz se na okamžik znovu stal nepřítomným.
- Takhle to Jonathan určitě nemyslel. Ten citát shrnuje jeho pohled na společnost.-
- Shrnuje maximálně pohled na genialitu a na hloupost. Jestli je tohle Swiftův pohled na společnost... ale
raději budu mlčet.-
- Můžeš ten citát chápat jako hyperbolu.- Poklepává rukou o desku stolu a nespouští oči z Alenky.
- Já ho chápu jako exaktní prohlášení. Řekl to proto, že na něj doléhala cenzura, nebo ho jeho současníci nechápali?-
- Proč myslíš?-
- Musel by být opravdu geniální, kdyby ho k tomuto prohlášení nedohnaly okolnosti. Ale tomu nevěřím. Podle mě byl
stejný jako ostatní. Dostával od života rány a to ho donutilo omezit úhrnnou genialitu a donekonečna rozšířit působnost
hlouposti. Sám od sebe by to ne jen neudělal, ale ani nedokázal.-
- A ty jsi lepší?-
- Já jsem nikdo oproti Swiftovi. Mě nikdo nebude obviňovat z nesmyslnosti výroků, protože mě nikdo neuslyší. S výjimkou
vás samozřejmě.-
- No dobrá. Nechceš něco nakreslit?- Posouvá k Alence papír a tužku.
- Očekáváte něco speciálního, nebo mám načmárat obligátní domeček s plotem a stromečkem?- Alenka se natahuje po papíře
a tužce.
- Nakresli sebe.-
- Nemáte tu zrcadlo.-
- Nechci autoportrét. Nakresli se tak, jak si myslíš, že tě vnímá tvoje nejbližší okolí.-
- To se do nich budu muset vcítit. Nemám pravdu?-
- Pak by to bylo realističtější.-
- Pak to tedy udělám realistické.-
Alenka k němu sedí stranou. Kreslí s hraným entusiasmem. Rychle črtá, pracně stínuje, pomalu dotahuje. Čas od času gumou poupraví. On se dívá z okna na ulici na níž si hrají děti. Nikdo je nehlídá, přestože v tuto dobu jezdí mnoho aut. Venku je zataženo, možná bude pršet. Minuty plynou tiše a nenápadně. Hodiny na zdi monotónně tikají.
- Hotovo.- Alenka pokládá tužku a posouvá kresbu po stole směrem k němu.
- Bylo to rychlé.- Natahuje se po kresbě.
- Oproti komu?-
- Například Picaso by na sobě dělal déle.-
- Pollockovi by zase stačila minuta, nebo dvě. Rozlil by to a pak rozpatlal.-
- Přesně to by vypovídalo o tom jaký je.- Bedlivě zkoumá kresbu.
- A já?- Alenka se opírá v křesle.
- Jsi velmi nadaná. Bravurně zvládáš stínování a precizně vykresluješ detaily. Jediným tvým slabým místem je forma. Jednotlivé komponenty tak trochu postrádají symetrii.- Vrací kresbu Alence.
- Jste snad umělecký kritik?-
- Ne. Toto je pouze skromný názor laika.-
- A to je všechno? Víc toho o mně z té čmáranice nevytáhnete?-
- Bohužel.-
- No dobře. Tak si alespoň ten obrázek nechte. Kdybyste mě náhodou ještě někdy chtěl studovat.- Alenka mu opět podává kresbu. On přijímá. - Už půjdu.-
- Tak zase za týden?-
- Budou-li nám přát okolnosti.-
- Hlavu vzhůru.-
- Raději hlavu dolů, ať o ni nepřijdete. Nashledanou.- Alenka odchází.
- Nashledanou.-

Přijmout smrt

29. září 2012 v 7:53 | Till |  Té. Tý.
Co je v dnešním úspěšném a uspěchaném světě ještě důležité. Zastavit se, nebo být s rodinou? Hloupost. Zastavíte se jen proto, abyste se mohli ještě bezuzdněji hnát za svými cíli. A rodina? Trávíte s ní čas jen proto, abyste vykompenzovali odloučení předešlé a připravili ji na to nadcházející.
Je důležitý život podmíněný zdravím? Jak řekla jedna replika z filmu Tima Burtona, "život je přechodný stav, přijde smrt a pak paf! A po smrti co je ti platné, že jsi byl živ a zdráv."
Ano, jediné v čem vidím význam, je přijmutí smrti jako prostého faktu a v asociaci s tím přijmutí vlastního já jakožto absolutně nepodstatného, dokonce pouze zdánlivě existujícího.
Z dlouhodobého hlediska jsem ne zrovna dobře pracující systém, který byl, ruku na srdce, stvořen bez jakéhokoliv rozumného účelu, spotřebovávající kyslík ostatním systémům a zdánlivě zabírající místo v časoprostorovém kontinuu. Proč zdánlivě? Ani Descartes mě nepřesvědčí o tom, že mysl je na rozdíl od hmoty skutečná. Jak to poznáte? Až zemřeme, nebudeme a nebude nic, co by z dlouhodobého hlediska uchovalo ten krátký interval, ve kterém jsme zdánlivě žili.
A právě proto jsme systémy nedokonalé. Stále tušíme, že tu máme své místo. I kdybychom chtěli být sebevětšími skeptiky a flegmatiky, vždy přijde rozptýlení, nebo chybné vnuknutí.
Na závěr dávám radu sám sobě, o níž vím, že se jí nedokážu řídit. Přijmi smrt, neboť ti byla slíbena již při narození. Přijmeš-li smrt, nedostaneš lepší život, ale jistotu.



Rammstein - Donaukinder

28. září 2012 v 19:33 K poslechu
Skladba vznikla na památku ekologické havárie v Rumunsku, konkrétně u města Baia Mare. Došlo ke katastrofálnímu zamoření řek Tisy a Dunaje kyanidy a těžkými kovy. Nemá tedy pouze charakter umělecký, ale rovněž environmentální.


Překlad

Prameni Dunaje, tvé pouštění žilou,
kde se útěcha a zármutek roztékají,
nic dobrého neleží ukryté, mokré
v tvých vlhkých loukách.

Nikdo neví, co se tu stalo,
záplavy rezavě rudé,
ryby byly bez dechu
a všechny labutě mrtvé.

Na březích, v loukách
zvířata byla nemocná,
z niv u řeky
stoupal ohavný zápach.

Kde jsou děti?
Nikdo neví, co se tu stalo.
Žádný nic neviděl.
Kde jsou děti?
Nikdo nic neviděl.

Matky stály záhy u řeky
a plakaly záplavu,
do polí, skrze hráze
stoupala bolest do všech rybníků.

Černé prapory ve městě,
všechny krysy tlusté a syté,
studny jedovaté na všech místech,
a lidé odešli.

Kde jsou děti?
Nikdo neví, co se tu stalo.
Žádný nic neviděl.
Kde jsou děti?
Nikdo nic neviděl.

Prameni Dunaje, tvé pouštění žilou,
kde se útěcha a zármutek roztékají,
nic dobrého neleží ukryté, mokré
v tvých vlhkých loukách.

Kde jsou děti?
Nikdo neví, co se tu stalo.
Žádný nic neviděl.
Kde jsou děti?
Nikdo nic neviděl.




O stoicismu

28. září 2012 v 10:12 | Till |  Té. Tý.
Nevěřím, že by se na této planetě našel někdo, kdo by dokázal přijmout všechny eventuality v součinnosti se všemi okolnostmi. Ani antičtí stoikové, které považuji za vrcholné myslitele, (vrchol všeho vidím v myšlence, nedělám si iluze o tom, že by někdo byl schopen naplnit stoický ideál) by se nedokázali vyrovnat se vším. Nejprve uvedu onen stoický ideál;
Život stoikův byl v ideálním případě cestou za naplněním rozumnosti, uměřenosti, spravedlnosti a ano bohužel také statečnosti. Prostředkem naplnění těchto ctností bylo soužití s přírodou a s rozumem. Vše ostatní, a zde se dostáváme k bodu který je pro mou osobu obvzláště zajímavý, je lhostejné. Bohatství, sláva, přátelství, zdraví, všechno je lhostejné. Duševní klid a vyrovnání se se skutečností, prostě transcendentní ráj.
Ale jak by reagovala lidská bytost, jež dosáhla svého optima například na nestálost tohoto stavu. Ani ten nejlhostejnější nezůstane lhostejným ve chvíli, kdy ho lhostejnost opouští. Jak by se stoik vyrovnal se strátou vlastní neochvějnosti. Byl by stále stoikem?
Nedokáži vyvodit závěr, snad jen, že nic není úplné a definitivní, ani hloupost. (vskažte to Swiftovi ( erudovaní chápou a neerudované to stejně nezajímá))

Tohle mi vrtá hlavou když mám horečku.


Krátká rozmluva s bohem

24. září 2012 v 14:01 | Till |  Té. Tý.
- Snědl jsem ti oplatku.-
- Mně je to jedno.-
- Vypil jsem ti čaj.-
- Mně je to jedno.-
- Vzal jsem ti peníze, zařídil jsem, aby tě opustila žena, zabil jsem tvou kočku, seslal jsem na tebe smrtelnou nemoc.-
- Ano.-
- A co na to říkáš?-
- Je mi to jedno.-
- Utýrám tvoje děti k smrti.-
- Nepochybuji.-
- A?-
- Odpověď znáš.-
- Pověz mi jak?-
- Nevěřím v tebe.-
- A co utrpení, které ti působím. Proti vlastnímu utrpení zášť necítíš?-
- Ne.-
- Ne?-
- Sám jsi to řekl. Za moje utrpení můžeš ty.-
- I když neexistuji?-
- Především proto.-
- Když nejsem bůh tak co jsem?-
- Nejlevnější placebo.-
- Urazils mě.-
- To je mi upřímně jedno.-